Diabetes mellitus 1. typu

Ke vzniku diabetu 1. typu vede patologická reakce imunitního systému, který se obrátí proti vlastním tkáním (autoimunita): ničí buňky slinivky břišní (pankreas) vyrábějící inzulin stejně účinně, jako za normálních okolností likviduje nebezpečnou infekci, až je nakonec kompletně vyhubí.

Lidský organismus tím pádem postupně (může to trvat týdny, měsíce, ale i roky) ztrácí schopnost vyrábět inzulin a není schopen udržet krevní cukr (glukózu) v normálních mezích. Následnou zvýšenou koncentraci glukózy v krvi (glykémii) lze léčit pouze dodáním inzulinu z vnějšku.

Fakt, že diabetes mellitus 1. typu je skutečně autoimunitního původu, lékaři potvrdili na základě klinických pozorování. Například v roce 1993 daroval diabetik 1. typu kostní dřeň svému geneticky identickému příbuznému. Po několika týdnech se však diabetes rozvinul i u příjemce kostní dřeně – buňky imunitního systému u něj zničily pankreatické buňky stejným způsobem, jako o několik let dříve u dárce kostní dřeně.

Nepřímými důkazy původu diabetu 1. typu jsou charakteristické znaky autoimunitního procesu v krvi: nález autoprotilátek proti inzulinu nebo např. dekarboxyláze kyseliny glutamové (používá se k laboratorní diagnostice diabetu 1. typu). Klinické experimenty navíc doložily, že průběh diabetu lze částečně zpomalit podáváním imunosupresivních léků (například cyklosporinu). Rovněž při experimentech na myších se ukázalo, že diabetes 1. typu lze přenést z jednoho jedince na druhého transplantací části imunitního systému.

Proč se vůbec tak složitý a účinný systém, jako je ten imunitní, obrátí proti vlastním tkáním a způsobí diabetes? K této chybě pravděpodobně dochází až po porušení různých kontrolních mechanismů imunitního systému na více úrovních, přičemž pravděpodobně jde o důsledek interakce genetických faktorů a vnějšího prostředí (zatímco riziko rozvoje diabetu v běžné populaci je zhruba 0,4 procenta, stoupá až na 25násobek v případě, že dotyčná osoba má mezi nejbližšími příbuznými diabetika 1. typu).

Příčiny diabetu

U diabetu 2. stupně je těžké říci, nakolik je dědičný. Přesto zde souvislost se zdravotním stavem rodičů existuje: pokud jeden či dokonce oba trpí cukrovkou, je vysoce pravděpodobné, že i jejich dítě bude v pozdějším věku touto chorobou postiženo (podle některých zdrojů jde v případě obou rodičů až o 75procentní pravděpodobnost). Příznivou zprávou však je, že zdravou životosprávou lze vzniku diabetu 2. typu zabránit nebo jej alespoň o řadu let oddálit. Lidé potenciálně ohrožení diabetem by se proto měli snažit udržet si normální tělesnou hmotnost (kombinací tělesné aktivity a racionálního stravování spojeného s omezením jednoduchých cukrů a tuků).

Při nadváze či obezitě se totiž naše buňky stávají odolnými vůči inzulinu a vzniká takzvaná inzulinová rezistence. Aby pak hladina cukru v krvi zůstala v normálním rozmezí 3,5 až 6 mmol/l, musí slinivka břišní zvýšit produkci inzulinu. Pokud zároveň dochází k poruše časné fáze sekrece inzulinu, může se u člověka s nadváhou projevit diabetes, který by se při normální hmotnosti objevil v mnohem vyšším věku nebo vůbec. Nejde ovšem jen o obezitu, příčinou diabetu 2. typu bývá celkové nedodržování zdravé životosprávy (dlouhodobý velký stres, nepravidelné stravování, nedostatek relaxace atd.).

U diabetiků 2. typu by mnohdy na zvládnutí nemoci stačila dieta, pokud by snížili svoji tělesnou hmotnost. Obezitou totiž zbytečně vyčerpávají slinivku, která tím pádem postupně snižuje produkci inzulinu. Nakonec je třeba nemocného člověka léčit pomocí PAD (léky – perorálními antidiabetiky), agonisty GLP-1 nebo inzulinem.

Redukovat tělesnou hmotnost lze omezením příjmu energie (zdravější stravování) nebo naopak zvýšením jejího výdeje (pohybové aktivity), nejlépe pak kombinací obou způsobů. Výhodou pohybu je fakt, že vám začne přibývat svalová hmota, a čím jí budete mít více, tím více energie budete potřebovat i v klidu (mluví se o vyšším bazálním metabolismu), což vám opět usnadní hubnutí. Při pohybových aktivitách se navíc spaluje cukr, takže jeho hladina v krvi klesá.

Diabetes mellitus 2. typu

Podstatou diabetu mellitu 2. typu je takzvaná inzulinová rezistence. Tkáně (především svalová a tuková) jsou pak nedostatečně citlivé na inzulín, který je zodpovědný především za vstup glukózy do buněk (umožňuje její spalování na energii a zprostředkovaně snižuje její koncentraci v krvi). K tomu, aby se do buněk dostalo určité množství glukózy, potřebuje tedy člověk s inzulinovou rezistencí více inzulinu, než zdravý jedinec. Zvýšená inzulinová rezistence se projevuje už u relativně mladých lidí postižených metabolickým syndromem, přičemž se postupně prohlubuje, na což tělo reaguje zvýšením produkce inzulinu. V určitou chvíli se však dostane na hranici svých možností a není už schopné rozvoj inzulinové rezistence tímto způsobem pokrýt. Koncentrace glukózy v krvi pak stoupne nad normu a je možné detekovat diabetes. Ve skutečnosti se ale většinou diagnostikuje až ve chvíli, kdy začne působit problémy (nemocný musí chodit často močit, má velkou žízeň, trpí záněty sliznic atd.). Nebezpečí pozdního záchytu diabetu tkví v tom, že organismus může být předtím vystaven hyperglykémii (vysoké hladině glukózy) i několik let a už v době zachycení nemoci lékaři se projeví některé dlouhodobé komplikace. Velkým problémem je skutečnost, že hyperglykémie „nebolí“ a mnoho lidí se řídí pravidlem: „Co nebolí, není třeba léčit.“ Jde však o zásadní omyl, protože během dlouholetého působení hyperglykémie dochází k navazování glukózy na tělesné tkáně. Ty jsou pak poškozeny natolik, že často dochází ke zhoršení či úplné ztrátě funkce některých orgánů. Nejčastějšími dlouhodobými komplikacemi jsou:

•  diabetická retinopatie – drobné cévy oční sítnice jsou poškozeny, takže dochází k úniku krevní plazmy a posléze i krve do sklivce, což může vést až k úplné slepotě (diabetes je nejčastější příčinou nevidomosti),
•  diabetická polyneuropatie - poškození vláken zejména periferních nervů po delší době může způsobit ztrátu kožní citlivosti, poruchu inervace vnitřních orgánů, ale i velmi nepříjemné bolestivé projevy (pálení, brnění),
• diabetická neuropatie – ledviny jsou její vinou více prostupné pro bílkoviny, postupné zhoršování funkce ledvin může skončit až jejich selháním a nutností doživotní pravidelné hemodialýzy či transplantaci ledvin,
•  ischemická choroba sice nepatří mezi klasické komplikace diabetu, diabetici jsou ovšem mnohem více ohroženi rozvojem aterosklerotických změn (ukládání cholesterolu do stěny cév) zodpovědných jak za mozkové mrtvice, tak za ischemickou chorobu srdeční (hrozí pak infarkt myokardu) i za ischemickou chorobu dolních končetin (často způsobuje zánětlivé defekty ohrožující končetinu amputací). Diabetikům druhé typu hrozí dvakrát až třikrát vyšší riziko infarktu myokardu, devětkrát vyšší riziko mozkové mrtvice a až čtyřiadvacetkrát větší riziko defektu dolních končetin spojeného s rizikem amputace. Alarmující je, že tři čtvrtiny diabetiků druhého typu umírají na některou z těchto tří nemocí.

Metabolický syndrom

Metabolickým syndromem nazýváme skupinu příznaků

• vyšší hladina inzulinu v krvi
• vyšší hodnoty cholesterolu
• triacylglycerolů a kyseliny močové
• hypertenze a obezita

které způsobují řadu civilizačních nemocí: například vysoký krevní tlak, diabetes mellitus 2. typu či ischemickou chorobu srdeční. Tři čtvrtiny diabetiků umírají na jeden z projevů metabolického syndromu – infarkt myokardu či cévní mozkovou příhodu (mrtvici). Zatímco u běžné populace ohrožuje infarkt myokardu častěji muže (třikrát vyšší riziko), u diabetiků není z tohoto hlediska mezi oběma pohlavími žádný rozdíl (naopak jsou o něco málo více ohroženy ženy).

Metabolický syndrom charakterizuje 5 základních příznaků:

1. hyperinzulinémie
2. nadváha
3. hypertenze
4. hyperlipidemie
5. hyperurikemie (zvýšená hladina kyseliny močové).

Zjednodušeně lze říci, že jde o soubor onemocnění souvisejících s nadváhou, zejména s ukládáním tuku v dutině břišní). Neobjevují se najednou, ale v průběhu mnoha let – třeba i dekád – tak, jak daný člověk postupně tloustne.

Metabolický syndrom ohrožuje zhruba třetinu lidí. Podle jedné z teorií postihuje ty, kteří byli v minulosti díky své genetické výbavě odolnější vůči hladomorům, protože energii z jídla snadněji ukládali do tukových zásob. V dnešní době se ale tato schopnost obrací proti nim, protože vede k rozvoji metabolického syndromu.

Metabolický syndrom často začíná již v relativně nízkém věku mírně zvýšenými hodnotami cholesterolu, triacylglycerolů, kyseliny močové, glukózy atd. Jde o důsledek nerovnováhy mezi energií vydávanou (v podobě fyzické zátěže) a přijímanou (jídlo), jinými slovy je výsledkem přejídání. Mladý člověk se většinou nezabývá několika kilogramy nadváhy, protože se mu už podařilo několikrát rychle shodit. Ve vyšším věku se však najednou ukáže, že zbavit se nadbytečných kil není tak snadné a že naopak „přibývají samy od sebe“.

Přibírat je totiž celkem snadné. Například 100 gramů mléčné čokolády představuje zhruba 500 kcal, které se v našem těle z větší části uloží ve formě tuku. Sníme-li tedy denně 50 gramů čokolády, přijmeme 250 kcal – za 1 rok tak naše tělo může uložit neuvěřitelných 10 kilogramů tuku. I tato fakta je třeba brát v úvahu při prevenci metabolického syndromu, která spočívá ve zvýšení pohybové aktivity a naopak ve snížení příjmu energie ze stravy.

Pro orientaci, zda se tento problém týká i vás, si zkuste vypočítat svůj index tělesné hmotnosti (body mass index; BMI): jeho rovnice je hmotnost (v kg) / výška (v m2). Pokud například vážíte 70 kilogramů a měříte 177 centimentrů, je váš BMI 22,9. Ohrožený metabolickým syndromem je člověk s BMI 25 a vyšší. Zvýšené riziko hrozí také ženám s obvodem pasu nad 80 centimetrů a mužům s pasem nad 94 centimetrů .Pokud dosahujete těchto hodnot, měli byste se poradit se svým praktickým lékařem.